Proč miluju burčák?

Tolik jsme se těšili a konečně je tady. Burčák všude kam se podíváš. Slavnostně jsem tedy koupila letošní první láhev a těšila se, jak si s přítelem pochutnáme. Pro větší chvíle pohody jsme ho chtěli otevřít až na chalupě a tak jsme sladký mok vezli tři hodiny v autě.

 

My zkušení víme, že jízda v autě udělá z burčáku výbušnou směs a proto jsem k otevírání přistupovala s maximální opatrností! Poprvé jsem jen trochu pootočila víčko, bublinky začaly prudce stoupat nahoru a já rychle víčko zatáhla. Za chvilku jsem pokud opakovala se stejným výsledkem. Potřetí jsem otevřela sotva o půl závitu, vidím, jak pití stoupá nahoru a chci to zase utáhnout. Jenže najednou cítím v ruce tlak, který mi ruku odhazuje, za vteřinu jsem oslepená burčákem tryskajícím nejen na mě, ale také na celou kuchyň. Dostřel gejzíru byl 2,5 metru a víčko odletělo do dáli.

 

Abych to shrnula:

• ačkoli je burčák kalorické pití, vůbec jsme z něj nepřibrali. Nejdřív jsme hodinu uklízeli, sladkou podlahu umyly asi 6x, pak taky všechen nábytek, kamna... vlastně jsme si střihli jarní úklid a pak si vypili 2 deci, které nám zbyly. Z toho se nedá přibrat.
• burčák skvěle funguje jako přírodní tužidlo na vlasy. Jeho účinky bych přirovnala k mírně lepkavému tužidlu Taft. Rozdíl je v tom, že burčákové tužidlo nejde rozčesat, ani kdybyste se postavili na hlavu
• burčák vám dodá nový výraz v obličeji. Díky silné lepivosti vám přilnou pohyblivá víčka na horní víčka a mrkání vám pak dá takovou práci, že radši chvíli chodíte s vytřeštěnýma očima
• pokud vás burčák zasáhne na správných místech, můžete aspirovat na miss mokré tričko
• když vás po této spršce přítel políbí na krk, pravděpodobně dostane větší chuť na víno než na vás :-)
• začnou se kolem vás množit vinné mušky

 

Po tomto silném zážitku nevím, jestli si na víkend koupíme další láhev.

Jak mít úspěšný blog

Krásný den,

dnes mám pro vás jednoduchý návod na úspěšný blog. Článek je založený na mém více než ročním pozorování blogosféry.

Nebojte se zdrobnělin

Buďte kreativní a klidně vymýšlejte nová slova. Roztomiloučký a růžovoučký už tady bylo. Zkuste něco dalšího a ještě více dětinského.

Nezabývejte se češtinou

V blogosféře na správnou gramatiku a stylistiku opravdu není čas. Klidně v každé větě opakujte totéž slovo, používejte špatnou větnou skladbu, neřešte shodu podmětu s přísudkem. A co je nejdůležitější, nikdy nepište typ, ale vždy tip. Co na tom, že existuje pravidlo, podle kterého pokud po d,t,n následuje i, pak se čte ď, ť, ň. Pokud toto pravidlo budeme zarputile ignorovat, už nikdy si s přáteli nebudeme tykat, budeme pouze tikat jako hodiny.

 

Bytelný obal

Pokud píšete kosmetický blog, u žádného výrobku nezapomeňte připomenout, že obal je bytelný nebo ještě lépe bitelný. Toto slovo používají všechny blogerky, takže se nesnažme na tom něco měnit!

Spamujte

Pokud chcete, aby se o vás svět dozvěděl, pište tzv spamy, což jsou velmi krátké a stručné komentáře pod úplně každým článkem, na který narazíte. Vůbec si neberte servítky a neztrácejte svůj drahocenný čas. Článek raději vůbec nečtěte, jenom napište některou z těchto variant: "super článek", "díky za tip", "zvu tě na svůj blog".

Stejně tak můžete oslovit každou firmu, která vás jen napadne. Požádejte ji o produkty zdarma k recenzi. Tady ovšem doporučuju napsat více než pět slov.

Takhle to totiž dělají opravdoví profíci, víte? 

Buďte královny

Jakmile ulovíte dostatek čtenářů na GFC, začněte se chovat jako nedotknutelné královny. Už nikomu jinému nekomentujte a pokud možno ani neodpovídejte na komentáe, které vám napsali vaši čtenáři. Kamaraďte především s elitou a k plebsu se chovejte úsečně.

Kupte si čtenáře

Zdá se vám to všechno jako příliš velká dřina? Nebaví vás spamovat a chcete si to celé ulehčit? Pak tady pro vás mám skvělé a jednoduché řešení. Za pár dolarů můžete získat GFC nebo třeba návštěvnost blogu dle vašeho přání. Více se dočtete zde. 

Takovýto blog pak snadno poznáte podle toho, že má klidně i 1000 odběratelů a pod články maximálně dva komentáře, často žádný.

Naštěstí ne všechny blogy dodržují tato "pravidla". Našla jsem si takové, které ráda čtu a stále se k nim vracím.

Hezký den.

Střípky únorových dnů

Krásnou sobotu moje milé čtenářky,
dnes jsem si pro vás připravila random článek. Zkrátka pár postřehů z mého života.

1. Řídím se pravidlem, které zní: Sněz si svoji žábu 

Nebojte se, nezačala jsem pojídat žáby. Jedná se pouze o metaforu, ve které se za žábu označuje nějaká nepříjemná (nudná, namáhavá atd) věc, která nás čeká.  Může to být například objednání se k zubaři. Určitě znáte situaci, kdy telefonát odkládáte. Ráno je moc brzo, zavolám po obědě. Jenže to jsou všichni na obědě, zavolám raději odpoledne. Ale to už nemám energii a raději to celé odložím na zítra. A nazítří vše začne nanovo. 

Pořád na musíte myslet na svou žábu a nijak vám to na náladě nepřidá. Rada tedy zní: "Sněz si svoji žábu co nejdříve." Prostě zavolejte sestřičce zubaře hned ráno, pak máte úkol splněn a víte, že ten den vás už nic horšího nepotká. Jak se říká, o starost míň.

2. Byla jsem po dvou letech na józe a ještě čtyři následující dny mě bolelo celé tělo. Nechápu, jak jsem to mohla nechat dojít takhle daleko. Kde jsou moje krásné předklony a protažené zpevněné svaly? Slušně řečeno - jsem zase na začátku :-(

3. Zjistila jsem, co je to lepenice. Jedná se o bramborovou kaši smíchanou s kysaným zelím. Jihočeši zřejmě znají lepenici důvěrně a běžně ji jedí od útlého věku, ale my ostatní se s touto přílohou setkáme jedině když zavítáme do malebných jižních Čech. Nebo v nějaké lidové písničce a pak nevíme, o čem to vlastně zpíváme.

4. Když telefon hlásí, že má málo místa na ukládání, mažte fotky, ne aplikace. Nebo dopadnete jako já. Promazala jsem aplikace. Některých jsem se opravdu nechtěla vzdát, ale potřebovala jsem v telefonu místo. Zjistila jsem, že to moc nepomohlo. Nakonec jsem promazala pět let staré fotky, které mám dávno v počítači a všechno zase funguje, jak má :-)

5. Ještě jeden krátký exkurz do českého jazyka - zjistila jsem, co je to gambit. Jedná se o druh strategie při hře v šachy.

A to je všechno. Zůstaňte prosím naladěny na můj blog, protože zítra vyhlásím valentýnskou soutěž. Užívejte sluníčka

Proč se vlastně líčím?

Často se stává, že děti napodobují maminky ve vztahu k líčení. U nás to tak úplně nebylo. Moje maminka byla stále v jednom kole. Zvládala chodit do práce, starat se o nás děti, o domácnost, hospodářství zahrnující slepice, husy, prasata atd. a také práce na poli. V tomto kolotoči neměla dostatek času ani na spánek, natož tak mít chvilku pro sebe nebo se líčit. 

Kosmetiku a namalované ženy jsem znala ze sousedství, časopisů a televize a vždycky jsem je obdivovala. Když jsem se jednou maminky zeptala, proč se taky nemaluje, odpověděla mi, že to je jen pro městské paničky. Aha! Zasela do mě semínko, které vykrystalizovalo v tento názor: Když se budu malovat a budu městská panička, nebudu každý den dřít bez oddechu a možnosti jet na dovolenou. Budu mít snadný život jako krásné paní v časopisech.

V pubertě jsem kosmetice propadla a líčila se každý den. Nenamalovaná bych nešla ani vynést odpadky

Když jsem vyrostla z puberty, došla jsem k dalšímu kosmetickému a životnímu prozření. Uvědomila jsem si, že na to, abych nebyla upracovaná stačí, abych si zorganizovala život tak, jak mi vyhovuje. Našla si práci, která bude zajímavá a neměla žádné hospodářství ani polnosti. Líčení u toho zas tak velkou roli nehraje. Možná se teď se mou usmíváte, ale nezapomínejme, že jsem si původní pomýlený názor utvořila jako malá holčička a že v něm nebyla logika ani nadhled dospělých.
A tak jsem získala v líčení velkou svobodu a hravost.

Jednou jsem slyšela, že žena by se připravovala do společnosti krátce, kdyby to bylo jen pro jednoho muže. Myslím, že za tímto citátem můžeme nalézt příčinu toho, proč se my ženy líčime, i když si to třeba nechceme přiznat. Snaha zkrášlovat se je v nás zakódovaná a děláme to odjakživa. Vzpomeňme si na takovou Kleopatru a její oční linky. Zkrátka se chceme zalíbit mužům (císařům) a přitáhnout k sobě toho nejlepšího. To je další věc, kterou máme v genech a moc na tom nezměníme - potřebujeme zachovat rod a k tomu je opačné pohlaví nezbytné.

Toho pravého už jsem našla a stejně se pořád líčím. A zase to svádím na Matku Přírodu a naši genetickou výbavu. Vlastně se líčím kvůli ostatním ženám, abych si zachovala určitou konkurenceschopnost a ukázala tak svému partnerovi, že stále hezky vypadám a že nemá důvod ke změně :-)

Když si uvědomuju všechny výše napsané argumenty, dává mi to svobodu v líčení. V posledních letech se líčím hlavně pro radost a proto, že mě to baví. Je to zábava. A pokud jdu do společnosti, kde je většina žen nalíčená, ráda se přizpůsobím a ukážu, že to taky umím :-)) ta moje ješitnost.

A jak je to u vás?

Jak jsem si hrála na princeznu

Dnešní článek je moje vzpomínka na léto, kdy jsme navštívili zámek v Miloticích. Mají tady možnost půjčit si princeznovské šaty a procházet se v nich po nádvoří a zámeckém parku. 

V půjčovně je moc milá paní, která vám pomůže s výběrem, obleče vás (protože tento typ šatů si neoblečete samy ani kdybyste se rozkrájely) a vybere vhodné doplňky.

V princeznovských šatech jsem se cítila jako doma. Jako kdybych je na sobě ani neměla poprvé. Zároveň jsou tyto šaty novou zkušeností. Zjistíte, že v nich nemůžete jen tak někam jít způsobem, kterým jste zvyklé. Šaty vyžadují, aby nositelka zpomalila chůzi a přizpůsobila se jim. Výsledek je, že chodíte pomalu a ladně a vypadá to krásně žensky. Pokud začnete pospíchat, zapletete se do sukní a elegance je pryč.

Další zajímavý poznatek byl, když jsem si uvědomila jak jsou šaty prostorné. Je v nich spousta místa třeba na velký zadek nebo bříško. Pokud by tehdy dámy nenosily šněrovačku, mohly pod šaty bez problémů schovat větší bříško. Ať už narostlo z přemíry sladkostí nebo v očekávání miminka. Ve středověku neznali těhotenské šaty a ani je nepotřebovali, protože šaty byly svým způsobemm i pro těhotné.

Poslední věc, která se mi na šatech moc líbila byla svoboda, jež vám šaty dopřejí. Díky tomu jak jsou objemné v nich schováte celou postavu i s jejími nedokonalostmi. Současné oblečení často zvýrazní každý faldík, ale v princeznovských šatech nic takového nevidíte. Žádné trápení s postavou a dietou. Připadala jsem si nádherně.

Když mě komorná oblékala, říkala, že svoje šaty najdu na jednom z obrazů při prohlídce zámku. Opravdu jsem je našla a nebyl to žádný problém, i když byly v jiné barvě. Líbí se mi, že hraběnka, která je v nich vyobrazená měla stejně vřelý vztah ke knihám jako já. Nejenže uměla číst, dokonce s manželem založili knihovnu. Náhoda?

Půlhodinka v historickém kostýmu byla jako příjemná a vzrušující exkurze do něčího života v úplně jiné době.

http://www.zamekmilotice.cz/

Proč nehubnu

Mohla bych psát o tom, jak zadržuju vodu v těle nebo že s věkem hůř a hůř hubne. Taky bych mohla napsat, že nemám moc času na cvičení a málokterý sport mě baví. Jenže mám-li být k sobě upřímná, hlavní důvody nehubnutí budou jinde. Pojďme se na ně spolu podívat.

Miluju sušenky a oplatky. Moje nejoblíbenější značka je Manner, protože jejich oplatky chutnají jako opravdové jídlo. Je to tím, že při výrobě používají poctivé suroviny a ne náhražky. Nepohrdnu ale ani jinými značkami :-)

Víno a k tomu něco dobrého - po náročném dnu si s přítelem rádi uděláme chvíli pohody a dopřejeme si dobrůtky.

 

 

Ferrero Rocher je jeden z mých nejoblíbenějších zástupců čokoládového světa. Umí potěšit mou duši. Jsem milovnicí i tabulkové čokolády a například takového Merci.

 

Foto jsem si vypůjčila z internetu, protože tuhle dobrotu nikdy nedokážu fotit. Rychle zmizí :-)

Zmrzlina a léto patří neodmyslitelně k sobě. Moje oblíbená příchuť je tvarohová.

Pečená žebra - pro příjemný vlahý letní večer na zahrádce nebo přivezené až do bytu v zimních měsících. Je to přímo pokrm našich slovanských předků. A k tomu samozřejmě pár piv.

 

 

 

A proč nehubnete vy? :-) 

The Sun hot or not?

Opravdu už nevím, co si vybrat z informací, které se ke mně dostávají.

 

Jedni říkají, slunce a jeho paprsky jsou vážně nebezpečné a je potřeba se před nimi chránit. Jinak budeme mít rakovinu kůže nebo při nejmenším pořádně spálená záda a nos. A navíc slunce je faktor .číslo jedna pro stárnutí kůže a vrásky! Takže bychom se měli chránit nejlépe 365 dnů v roce. Nemůžu se zbavit pocitu, že tento názor zastávají především výrobci krémů proti slunci.

 

 

 

Osobně jsem se rad tohoto typu dlouho držela. Poctivě jsem se mazala, chránila se kloboukem i slunečními brýlemi. Docela se mi to líbilo, jen se mi lidi smáli, že mám paranoiu ze sluníčka. Mně to tak ale vůbec nepřipadalo, i když jsem se pečlivě namazala třeba jen kvůli nakupování ve městě (tam přece taky svítí slunce).

Druzí říkají, že ti první nemají pravdu a chtějí jenom vydělávat peníze. Že slunce potřebujeme kvůli tvorbě vitamínu D, jinak ho budeme mít nedostatek. Kolují i názory ohledně zdravotního přínosu krémů proti slunci. Když se podíváme na složení, občas to není žádná hitparáda. Když se ta chemie "zapeče" na slunci, kůže se asi moc neraduje. A prý si neustálým schováváním před sluncem oslabujeme oči.
 

 

 

S těmito názory jsem začala koketovat minulé léto. Přestala jsem se hystericky mazat. Klobouk a brýle nosím hodně, ale ne pořád. Líbí se mi, jak mi sluníčko udělalo přírodní melír a že jsem lehce opálená. Ale fakt se mi nelíbí, jaké se mi udělaly na obličeji pigmentové skvrny!! Co jsem ušetřila za krémy proti slunci, utratím za séra na zesvětlení hyperpigmentace :-(

 

Myslím si, že to chce zlatou střední cestu. Jenže opravdu nevím, která to je.

 

A jak jste na tom vy? Milujete slunce nebo se mu vyhýbáte?

Neznáte něco co mi vybělí skvrny?

Nářečí je zábava

Tož sem si říkala, že bych vám měla něco napsat aj po našém. Prostě tak jak sa mlúví u nás doma. Vyrůstla sem na dědině Moravského Slovácka, kde máme nářečí pomíšané se slovenským záhoráckým. Ze Slovenštiny používáme slova aj větnú skladbu. Když sem byla malá, připadalo ně to jak normální řeč, ale potom ve školce sem zjistila, že spisovná čeština je jinačí.

Generace mojích rodičů dovčil udržuje nářečí v mluvenej podobě. Takže v oknách visijů firhaňky, na stole je tištuch. Mrvých pohřbíváme na krchově, muchy zabijáme lepačků, domy nám hlídajů bufini. Rádi večeřáme škraku (míchaná vajíčka) a když má někdo odvážné oblečení, tož je to nehaňba. Když něco mosí byt včil tož říkáme aj hnedkaj teďkaj. Ušima čujeme a nosem čucháme. Bójíme sa paúkú a škrobáků (brouků).

 

Zvlášní postavení má v našem nářečí předpona "bár". Používáme ju takto:

bárco - cokoli

bárkdo - kdokoli

bárkde - kdekoli

bársjaký - jakýkoli

Když ale řekneme "Bár bych zchudla", přeju si, abych zhubla. A když řekneme bodaj, tož nikoho nebodáme, znamená to domnívám se. Všady, kde je ve spisovnej češtině ou používáme ú. Takže v létě rádi jíme melúny a tetičku máme v Olomúci. Pečeme z múky a malé uši sú úška.

 

Místo proč často používáme slovo co. Když sa mňa někdo optá: "Co tam ideš?", tak chce vědět, proč tam jdu. Generace mojích babiček sa ptávala: "Jak sú, co sú?" a chtěla vědět, jak sa komu daří.

Lesti sa vám můj článek líbí a chcete něco víc, zajeďte si na Horňácko. Je tam tak velice pěkné nářečí, že aj já si tam připadám jak někdo, kdo mlúví spisovně :-)

Budu ňůrat a lašovat, jak sa mě bude chtět.

 

Už dlouho v rodném kraji nežiju. Trochu lépe jsem poznala naši republiku i s jejími kouzelnými nářečími. A tady je pár mých oblíbených a pro mě neuvěřitelných slov:

 

Praha - vejkend a dobrej místo dobrý den

Plzeňko - tuten

Ostravsko - štrample

Čechy - dlouho a dýl ve smyslu pozdě

Východní Čechy - koncovka oj. Jak se má Jirkoj? Jdeš k doktoroj?

Brno - špatné skloňování podstatných jmen. Jdu ven s Jirkem a bráchem.

 

Napište mi vaše krajová a místní slovíčka nebo celé věty. Ráda se o nich dozvím.

 

 

Život bez televize

Když jsme se stěhovali do současného bytu, nevzali jsme si sebou televizi. A to zcela záměrně. Spočítali jsme si totiž, kolik nás stojí TV času. Že na ni jen tak zíráme, i když nás pořad moc nebaví. Že je tam spousta reklam, která nás ovlivňuje ať chceme nebo nechceme.

Je totiž hrozně snadné zařadit TV do svého života. Po příchodu z práce člověk automaticky vezme ovladač a zmáčkne tlačítko ON. Ovšem OFF mačkáme až jako poslední věc před usnutím.

Takže jsme si sebou TV nevzali. Máme víc volného času, méně reklam a 100% zodpovědnost za výběr pořadů. Když se chceme na něco dívat, musíme přesně vědět co chceme a ne jen pasivně přijímat, co mám TV předloží. A pak si musíme daný seriál či film sehnat.

Osobně mám nejraději:

Colombo - můj milovaný detektiv.

Sex ve městě - klasika

The big bang theory - sledujeme online

U Haliny v kuchyni - také online

Taková normální rodinka DVD

Básníci se Štěpánkem Šafránkem DVD

čas od času znovu a znovu sleduju Přátele nebo Zoufalé manželky nebo Simpsonovi

Nevýhodou absence TV je úbytek konverzačních témat. Neznám a nesleduju žádný seriál, nikdy jsem neviděla ani jeden díl Comebacku, Vyprávěj nebo jiných seriálů jejichž názvy neznám, protože nemám tu TV. Lidé si rádi povídají o tom, co viděli a jaký mají názor na seriál nebo hlavní postavy. Těchto konverzací se nemůžu účastnit. Pokud mě nějaký film z vyprávění opravdu zaujme , koupím si ho na DVD.

Když ale jednou za měsíc přijedu k rodičům, s chutí si trochu TV dopřeju :-)

Takže hlavně s mírou, ať se z vás nestane Edna, zlá bedna.

A jaký je váš vztah k televizi?

O Chorvatsku

Ahoj krásky, hlásím se z dovolené. Konečně jsem se dokázala připojit na internet. Na ostrově připojení není úplná samozřejmost :-)

Jelikož jsem v Chorvatsku poprvé, ráda bych se s vámi krátce podělila o svoje dojmy a taky nějaké pojmy. Ty z vás, které jsou stejně jako já téměř nedotčené mořem, se určitě něco dozvíte.

 

• Nefunguje tu alkohol. Každý den si dáme víno nebo pivo a každý den se divíme, že nic. Prostě se to tu nějak rychle metabolizuje nebo co.
• Nefunguje tu káva. Kávu často nepiju, takže když už si ji dám, rychle mě nakopne. Tady ale ne. Opět nechápu
• Jsem zvědavá, jestli tady nefungují ani sladkosti. Dozvím se to, až se doma zvážím.
• Rychle se tu olupuje lak na nehty. To chápu, přičítám to moři.
• I když tu jsou teploty kolem 35 stupňů, nepotím se. Moc to nechápu, vysvětluju si to přítomností moře. Vůbec nepotřebuju antiperspirant. Chtěla bych to takhle i doma. Prooosííím.
• Všude, ale opravdu všude je velejemný písek. Chorvatky asi neutratí ani kunu za peeling, protože je písek obrušuje pořád a na celém těle. Trochu písku mám i v klávesnici a bála jsem se použít řasenku, aby se mi zrníčka nedostala i do ní.
• Slunce je hodně vysoko na nebi, dělá strašně krátké stíny. Vím, že to asi všichni víte, ale já zase tak často k moři nejezdím :-)
• Na každém rohu tu potkáte ještěrku

A teď pár pojmů z chorvatštiny:
otrok znamená dítě. Běžně tady vidíme na autě samolepku Otrok v autě
fukat - šukat (dozvíte se to snadno, když se nezávazně bavíte o počasí a řeknete, že vítr fouká, chorvati se začnou potutelně usmívat)
dobr dan - dobrý den. Zní mi to jako dobrman
obraz - obličej
piči - pití
kruh - chleba. A to ani není kruhového tvaru. Je to jako naše veka
rok - hodina. Do Chorvatska tedy jedete 9 roků :-)

Mějte se krásně a snad se zase připojím.

O tloustnutí

Dnes to bude trochu z jiného soudku než obvykle. Vážím 57kg a jsem dost nespokojená. Připadám si příliš oplácaná, z některého oblečení mi lezou špeky. Zkrátka necítím se dobře. Pak přijde jeden výživný víkend u rodičů. Od pátku do neděle jíme co maminka uvaří a upeče, všechno to jsou mňamky a moc si to užíváme. Pohybu máme nula, zato jdeme večer na jedno. Znáte to.

Přijedu z víkendu a bum! Vážím 60kg!!!! Cože???!! Ne! Pomoc! 60kg je moje psychologická hranice, za kterou nechci nikdy jít. NIKDY. 

 

Poté co opadne panika si vytvořím plán. Budu střídmě jíst a budu cvičit. A to tak dlouho, dokud se nevrátím na 57kg. Opravdu se snažím. Nakoupím si ovoce, zeleninu, jogurty, nemlsám, nepiju alkohol (velká oběť) a zvládnu i cvičení o délce 10-15minut denně. Pokud se nedonutím cvičit, jdu na procházku. Často se vážím. Najednou mi těch předchozích 57kg vůbec nepřijde k zahození a já mám pocit, že jsem se tak trochu rouhala, když jsem s nimi nebyla spokojená.

 

A ještě mi přijde nefér jedna věc. Zatímco přibrat 3kg byla otázka víkendu, shodit je trvá minimálně dva týdny. Aaach jo.

 

Nakonec se to podaří a já jsem zpět na 57kg. Teď už je vidím jinak. Vím, že může být hůř a že může být i mnohem hůř. Že tahle váha není špatná. Je to jen maximální číslo, jaké jsem ochotná tolerovat.

 

A jak to máte vy? Jste ten typ co se podívá na jídlo a tloustne nebo nepřiberete ani kdybyste se rozkrájely?

 

Užívejte sluníčka a mějte se rády.

 

PS. Čísla i obrázek jsou ilustrační.

Co si užívám?

Začneme z kosmetického soudku.

1. Stínování očí, přesně řečeno učím se stínovat oči. Stále čtu na blozích o tom jak si kdo maluje oči a na youtube vidím spoustu tutoriálů. Konečně jsem se rozhodla, že se to taky naučím. Oční stíny v tužce nebo jen linka už mě nebaví :-)

Zatím se mi daří líčení se dvěma odstíny, nejraději mám světlé barvy. Vlastně největší problém byl najít ty pravé štětce. Nejhezčího efektu dosahuju se štětci Japonesque, Sigma a MAC.

 

2. Odličování

V poslední době se mi sešlo dost věcí na odličování a já ráda hledám to nejlepší. Odličování mě baví hlavně díky různorodosti přípravků. Ze všeho nejvíc si užívám pleťové mýdlo Clinique.

3. Rtěnky

Nikdy mě nepřestane bavit kupovat a zkoušet nové rtěnky. Nebe si představuju jako místo, kde budu mít k dispozici všechny rtěnky světa a pořádné zrcadlo :-) V nákupním seznamu za květen bude nový přírůstek do sbírky (mrk mrk)



zdroj Google.com

a plynule přejdeme k nekosmetice

4. Sophie Kinsella

Užívám si čtení jejích knih. Je to úžasná autorka, která vtáhne čtenáře do děje a nepustí. Přečetla jsem od ní všechno kromě dvou nejnovějších knih (pracuju na nápravě :-))

Knihy S. Kinselly se dají číst stále dokola a vždy spraví náladu.

5. Užívám si zkoušení receptů podle Koko
Doma mám její osobitou kuchařku a navíc sleduju video-recepty. Pokud máte na vaření dost času, směle do toho.